Kulička

Moje tridenni tura po Japonskych Alpach zacala masnacky – prvni ranni lanovkou z Shin Hotaka Onsen do vysky 2100 metru. Spolu se mnou se do gondoly nahrnula dobra stovka japonskych vyletniku, presne takovych, jaci s fotakem pres jedno rameno a kamerou pres druhe zurive pobihaji po Praze, Kutne Hore a Ceskem Krumlove a uzivaji si dovolenou skrze Nikkonove sklo. Byli nalezite vybaveni typickymi kloboucky, na nichz meli pripichnute odznacky, aby se poznalo, ke ktere pruvodkyni patri. Ohoz jako v nedeli do kostela, dokonale liceni, nechybely nablyskane lakovky ci krajkove rukavicky az k loktum. Pripominalo to vychodonemecky zajezd na Snezku. Program byl jasny – vyjet lanovkou nahoru, u kazdeho sloupu pri zhoupnuti gondoly hlasite hromadne zahalekat aaaach, nahore vyfotit mrak, zkusit si zapamatovat, kteryzeto vrchol za nim neni videt, nakoupit suvenyry, zbastit svacinu, sjet lanovkou dolu a vycapit se do horkych lazni.

Z ospaleho destiveho poloostrova Noto Hanto jsem se premistila do Takayama, mestecka mezi horskymi masivy Hakusan a Northern Japan Alps. Zatim je to mezi municipalitami muj favorit. Co-by-kamenem od nadrazi jsem nasla genialni anglicky komunikujici ryokan nedavno pretransformovany na hostel, v centru ctvrt puvabnych starobylych ulicek a kousek za mestem na kopci pusobivy skanzen: asi dva tucty puvodnich obydli z 18. a 19. stoleti roztrousenych po lese kolem rybnika, patricich tehdejsi smetance – nejvyznamnejsim businessmanum ci mistnimu rychtari. Prestoze Japonsko do poloviny 19. stoleti diky izolacionisticke shogunske politice trcelo ve stredoveku, nebyly to zadne spelunky, nybrz honosne (jakkoli dreveno-bambusove) haciendy s dumyslnymi krovy odolnymi vuci snehove nadilce, nezridka dosahujici obytne plochy okolo dvou set metru.

Martin se z Kyoto vratil do Tokia a ja jsem z nepreberne rady lakadel zvolila venkov a presunula se na zapadni pobrezi Honshu do Kanazawa. Vstricne provincni mesto, ktere projdete za hodinku, ac poctem obyvatel odpovida Brnu. Obhledla jsem nocni park kolem hradu (ticho, tma), historickou ctvrt geish (ticho, tma) a nocni zivot v centru deni (svetlo, hluk). Prespala jsem ve svem prvnim a naprosto senzacnim ryokanu, prohledla jednu ze tri nejkrasnejsich japonskych zahrad a vydala se na poloostrov Noto Hanto prozkoumat poradny zapadakov. Lonely Planet radi rezervovat si ubytovani dopredu, jelikoz destinace je u turistu popularni, a tak jsem byla zvedava, kolik dalsich osamelych planetaku potkam ve zvolenem penzionu v Sosogi.

Kyoto a Nara jsou japonske perly. Za tri dny jsme obsahli smrst chramu, parku, zahrad, chramu, jezirek, parku, srnek, geish, chramu, zenovych pisecku, parku, jezirek, chramu, zahrad, srnek, svatyn, parku, jezirek, srnek, srnek, srnek. Kdo nebyl v Kyoto a Nara, nebyl v Japonsku. Ostatni si prectete v bedekrech a za tmy vyrazte do red light districtu a pak si v dvacetictyrhodinovem konzumu poridte lahev Bordeaux a placnete se k rece.

Odaiba je umely ostrov v Tokijskem zalivu. Pry je postaveny na metropolitnich odpadcich, ale mozna je to jen legenda. At tak ci onak, tahle hypermoderni tokijska ctvrt ma radu nespornych prednosti. Tou hlavni je Martin, ktery tu zije, pohodlne me ubytoval u sebe na koleji, citlive seznamil s rytmem svetoveho velkomesta, doprovodil do Kyota a cely tyden nonsalantne tlumocil, houzevnate vysvetloval, jak to v Japonsku a s Japonci chodi, trpelive navigoval, zasvecene odpovidal na me hloupe dotazy a vubec mi byl nekonecne prijemnym a pozornym hostitelem a spolecnikem. Naucil me jist ryzovy trojuhelnik z nonstopace, pit osmiprocentni limosku, jezdit tokijskym metrem i horskou drahou za soumraku nad mestem na prvni sedacce a koupit si pivo bez igelitky (sonomamaderi).

Už týden v Pekingu a na blogu visí jeden jediný upocený článek? Co se to děje? Není čas? Spousta zápasů k odpískání? Ve chvílích volna účast v roli fanouška na řadě dalších sportů či sledování ostatních disciplín v pestrobarevné změti olympijských televizních kanálů? Nebo hektické obíhání zdejších bezpočetných památek ve snaze pořídit maximální množství fotek červeného paláce se zlatou střechou spolu se zástupy dalších mravenců?

A je to. Ta živelná, špinavá, krásná, psychicky náročná, půvabná, smrdutá, hornatá, papričkami pálící, negramotná, svobodná a opravdicky čínská část mého pobytu v zemi dech beroucích kontrastů a neuchopitelných paradoxů skončila. Teď mám před sebou část olympijskou: komfortní, vyvoněnou, nablýskanou, mediálně atraktivní, perfektně zorganizovanou, nekonečně vstřícnou, optimismem sršící, přeorganizovanou, sterilně nakrabičkovanou, okázale hrdou, umělou, nepřirozenou, přehnanou a nudnou. Všechno, jen ne čínskou.

Na pandách jsem potkala Hannese, švýcarského studenta čehosi na pomezí geografie, geometrie, kartografie, informatiky a stavařiny. Až dostuduje, bude navrhovat tunely v Alpách. Záminkou k toulkám po Číně mu byla konference o „Remote Sensing" – mapování a modelování terénů a objektů na základě informací ze satelitních snímků. Číňané jsou prý v oboru skutečnými kapacitami, mají detailní snímky, modely a mapy lecčeho a leckoho. Své výsledky vědcům ze zbytku světa hrdě prezentují a nechají je se i mrknout. Na chvilku, zdálky. Metody si ovšem přirozeně úzkostlivě střeží.

Výlet do chovné stanice pandy velké byl velmi poučný. Pandy byly fotogenické, přátelské a některé dokonce nespaly. Panda je zvíře na pokraji vyhynutí, ve volné přírodě sečuánských a tibetských hor žije posledních asi 1500 kusů. Díky tomu je tenhle černobílý medvídek, o jehož zařazení do čeledi medvědovitých, medvídkovitých, mývalovitých či pandovitých se vědci velmi učeně přou již více než sto let, jakýmsi maskotem veškerého světového úsilí o záchranu ohrožených druhů. Trochu paradoxně je panda velká zároveň logem čínských cigaret.

Poslední dva dny v Kangdingu byly poklidné, stejně jako tento článek. V pátek, kdy prý bylo možné z Číny pozorovat zatmění slunce, bylo celý den zataženo. Zatměni bylo v ulicích - na každé křižovatce bylo nově instalováno několik maskáčovaných dvojic karabiniérů. Policie mě legitimovala jen jednou. Uklidila jsem se do přírody a potkávala především krávy a kamenné či dřevěné domky zahrádkářů a pastevců dobytka. Jedna taková rodinka bydlí na kopci v modrém stanu, distribuovaném těm, kdo přišli o střechu nad hlavou při květnovém zemětřesení. V Kangdingu, vzdáleném 150 km od epicentra, byl první otřes o síle 8 stupňů cítit velmi intenzivně jako tříminutové houpání na velkých vlnách. Zdi tu mají i díky následným dozvukům čerstvé praskliny, ale nespadlo tu nic. Čert ví, jak se tihle filutové toho stanu zmocnili. Mimochodem, před dvěma dny zažil Sečuan další silný aftershock, přesahující šest stupňů. Myslím, že jsem ho úspěšně zaspala.

Proflákala jsem V Kangdingu dva příjemné dny couráním po městě a okolních svazích. Město se již s mou přítomností sžilo a blahodárně omezilo své věčné civení, ohlížení, troubení a "Hello". Abych si příliš nezvykla na znovunabytý pocit soukromí, vyrazila jsem ve čtvrtek na západ. Obsluha kasy autobusového nádraží na mě nepřátelsky hulákala a zuřivě mávala rukama v reakci na názvy všech měst a vísek, které jsem požadovala. Vykřikovala stále dokola "Chengdu Chengdu", aby mi dala najevo, že oficiální doprava mě odveze leda na východ, co nejdále od všeho zavánějícího všetečným čmucháním. Bylo tedy nutné použít soukromé převozníky, kterých je všude požehnaně. Má anabáze se vyvíjela slibně až do šesté hodiny odpolední. Ale hezky popořádku.

Poslední ráno v Moxi byl ledovec Hailuogou poprvé vidět přímo z vesnice. Zamávala jsem mu a hladce se postupně dvěma minibusy přesunula nazpět do Kangdingu vzdáleného 70 km. Požitek z nádherné scenérie kolem již důvěrně známé silnice zkalilo jen jedno mrtvé prase, značně nafouklé a fialové, ležící na zádech na balvanu uprostřed řeky. Kangding už znáte, takže ho vynechám. Strávím tu zase dva dny touláním se po okolí. Změnou je, že se mi podařilo obejít jazykovou bariéru a získat přístup k citlivým informacím. A tak to dneska bude trochu smutnější psaní.

Probudila mě Beethovenova Für Elise v provedení midi - monotonic. Řízný zvuk jako z dodávky Family Frost, střídavě se přibližující a vzdalující a opakující bez milosti prvních osm taktů stále dokola. Zdrojem téhle subkultury byl vůz zavlažující prašné ulice. Nakonec, proč by zrovna kropič musel hovět všudypřítomnému unylému čínskému popu?

Cesta do Kangdingu byla nad očekávání příjemná. Pracovnice na kase hlavního nádraží v Chengdu mě sice nejprve vyděsila informací, že za 11 hodin jsem v cíli jako na koni, "stewardka" mikrobusu to naštěstí vzápětí zkorigovala na pouhých 7. Tento informační šum přičítám jazykové vybavenosti. Ti z domorodců, kteří se pokoušejí o přátelský (tj. nikoli ekonomický) kontakt s vetřelcem, tak obvykle činí demonstrací svých znalostí anglického jazyka. Dělí se na tři kategorie, přičemž četnost klesá s rostoucí úrovní. 1) Začátečník: "Hello!" 2) Středně pokročilý: "Hello! Thank you!" 3) Velmi pokročilý: "Hello! Thank you! One - two - three - four." Vyšší číslovku jsem dosud nezaznamenala. Lámu si hlavu, jak těm posledně jmenovaným na jejich pozdrav odpovědět. "Five - six - seven - eight" mi připadá mírně nedůstojné. Abych nebyla úplně nefér, musím přiznat, že se tu najdou lidé hovořící anglicky dostatečně na zvládnutí základní praktické konverzace. V Kangdingu jsou tyto exempláře tři. Ale nepředbíhejme.

"Dámy a pánové, mluví k Vám kapitán. Za 25 minut přistaneme v Pekingu. Na letišti Beijing Capital International Airport je jasno a 15 stupňů celsia." Mně není jasné, jak můžeme v jasném počasí už půl hodiny klesat hustým šedomléčným mrakem. Jako Rákosníček netrpělivě vyhlížím z okýnka, až se na zemi objeví první domky. Objevila se runway, jen deset sekund před dosednutím. Kapitán nicméně nelhal, nebylo to mraky. Průhlednost smogu v šest ráno na Pekingském letišti činila závratných 50 metrů.

Zdravím z Kangdingu v Sečuanu. Sedím asi v desátém inet cafe, které jsem dnes našla. Z devíti mě vyhodili. Z gestikulace anglicky nehovořícího personálu a webového překladače vyplynulo, že důvodem je vládní nařízení, které říká, že v zájmu národní bezpečnosti se v době olympijské (což je už teď) nesmějí cizinci pouštět na internet. Ne, nedělám si srandu. Jsem v Číně. Pokud o tom někdo víte něco víc z nějakých nezávislých zpráv, pošlete mi prosím vysvětlení esemeskou. A pokud se tady dlouho nic neobjeví a Vaše emaily zůstanou bez odpovědi, víte proč. Ti z vás, kdo potřebují vědět, že žiju, posílejte prosím sms.
Tak tolik na úvod, nevím, kdy se mi zase podaří přesvědčit někoho, aby mě pustil na web. V cafe, kde sedím, se prochází policie a armáda...

Z Xianu zpátky do Pekingu jsem se zbaběle přemístila letadlem. Stálo to za to, byla to má jediná šance vidět Čínu z výšky za denního světla a byl to pohled úchvatný. Severovýchodní Čína je členitá, hornatá, místy vyrůstají hory do výšky kolem tří tisíc metrů. Nádhera. Co však zaujme ještě víc, je barva všudypřítomných políček v údolích. Země je tu kompaktní, mazlavě žlutohnědá. Pláty jílu jsou vrstveny na sebe a při pohledu shora připomínají pyramidu složenou z pivních tácků, přičemž každý další má o něco menší poloměr. Formují tak vesničkami poseté dokonale placaté náhorní plošiny. Člověk žasne nad vůlí a odhodláním, s jakým místní lidé ze země, vhodné spíše pro hrnčíře, dobývají svou obživu. Smutný je jen pohled na řeky téže jílovité mazlavé konzistence klikatící se četnými údolími a na stovky přehrad zbavujících zemi její přirozenosti. Ale voda v přehradních nádržích je kupodivu při pohledu z vrchu modrá.

Dneska byla na programu takzvaná Východní exkurze. Zahrnuje několik zastávek na východ od Xianu, konkrétně Terakotovou armádu, hrobku císaře Qina a termální lázně vybudované dynastií Tang. V mikrobusu nás bylo celkem sedm plus milá průvodkyně Elen s na místní poměry výbornou angličtinou, nicméně lehce zamlženou na místní poměry běžným přízvukem. Ten sice spolehlivě odfiltroval asi třetinu informací, jež nám za celý den poskytla, ale v naší katalánsko-francouzsko-česko-kalifornské výletní skupince to hravě zaniklo.

První zastávka byla nehlášená, nikoli však nečekaná – v továrně na repliky Terakotových válečníků. Ukázali nám, jak se jednotlivé součásti vojáků či koní modelují z jílovité hlíny, pečou a skládají dohromady. Nechali nás vše vyfotit, načež následovalo nezbytné vnucování suvenýrů. Z nějakého důvodu se zde kromě hliněných figurek (samozřejmě těch jediných pravých) dal koupit všudypřítomný nefrit (socha vojáka v životní velikosti vyjde asi na CZK 150.000), čínský tradiční nábytek (například mahagon vznikne důkladným třívrstvým mořením a lakováním třešňové stoličky černými esencemi), tkané koberce a na závěr obligátní šperky a hedvábné šátky. Vybavená moudrostmi z Lonely Planet a blogu jiných cestovatelů jsem nic nezakoupila. Poblíž vlastní Terakotové armády stály figurky přirozeně desetinu.

Hurá, jsem zpátky v civilizaci. Po čtyřech dnech horká sprcha, slušný hotel, anglicky mluvící personál. Užívám si to.

Měla jsem kliku, moje jízdenka z Taiyanu do Xianu byla do lehátkového vozu. Jedenáctihodinová cesta vlakem začala před půlnoci již na nádraží živelnou bitkou obrovského davu cestujících bez místenky. Už už jsem se chystala bojovně se vrhnout mezi vířící čínská těla, když mě odchytla místní studentka. Přečetla si můj lístek a uklidnila mě, že můžu klidně počkat, místo mám jisté. Místní police mezitím bitkaře usměrnila křikem a místy i silou. To bylo o prsa (čínské studentky, ne moje :-) – mimochodem, probrouzdala jsem už pěknou řádku obchodů s prádlem a mezi tisíci podprsenek jsem nenašla ani jednu jedinou nevycpanou). Lehátka jsou po šesti v jakýchsi odděleních (kupé s dveřmi v našem slova smyslu tu nejsou) – vždy tři nad sebou po dvou stranách. Sdílela jsem oddělení s rodinkou s malým klučíkem, měl standardní dětské kalhoty na zadku rozstřižené, ale k ránu to v našem oddělení naštěstí "vonělo" pouze nudlemi z kyblíku.

Čína, den 13

Turnaj v neděli skončil. Víceméně vše dopadlo dle očekávání. Všechno perfektně připravené. Pětkrát zněla Čínská hymna. Jediný zahraniční účastník turnaje, Nguyen Tien Minh z Vietnamu, sice vybojoval bronz, ale zmizel ještě před odpoledním finále. Na stupních vítězů tedy chyběl, místní organizátoři ale nezaváhali a na ceremoniál poslali lokálního náhradníka. Zajímalo by mě, jak ho vybrali :-) Hned v pondělí ráno jsem opustila zasmogovaný Peking ve snaze ulevit svému dýchacímu ústrojí. Jak naivní.

Ale nepředbíhejme. Moje cestování po Číně začalo již v Pekingu nákupem autoatlasu (chci mít pocit, že vím, kde jsem). Hledala jsem čínsko-anglický, jelikož potřebuju obrázky pro porovnávání s cedulemi a písmenka pro pokusy o nacvičení výslovnosti. Řekli mi, že taková věc neexistuje. V obřím knihkupectví na hlavní nákupní třídě měli něco kolem tří set různých autoatlasů (nepočítám v to lokální mapy jednotlivých provincií), pouze v čínštině. A pak asi tříkilový obrovský atlas v tvrdých deskách se spoustou demografických, geografických a industriálních údajů, pouze anglicky. Připomínal trochu atlas světa, který jsme v šesté třídě museli nosit na zeměpis, jen byl těžší. Vysvětlila jsem jim, že baťůžkář tohle na zádech nosit nebude, a jala se prohledávat oněch tři sta čínských v naději, že snad. A vyplatilo se. Mám knížečku, kde jsou sice anglicky jen vetší města a průměrné měřítko je 1:2 600 000, ale na místní poměry je vcelku podrobný.